Ještě k výchově mládeže

Vašek Káňa

[Převod dobového textu, který dokumentuje tehdejší atmosféru a hledání cest k řeší potíží s prozápadně orientovanou mládeží. Postupy navržené v závěru článku byly pochopitelně už v době svého vzniku pouhou ideovou. Společnost jako celek zůstávala k celospolečenskému řešení problémů lhostejná. Komentář dobových médií měly i nadále výrazně odsuzující a jednostranně ideový charakter.]

V závěru diskuse o výchově mládeže nechci se již vracet k t. zv. páskům, o nichž čtenáři psali nejpilněji. Myslím, že jim bylo v našem listě věnováno místa až dost. Tím nechci nijak zlehčit jejich existenci a starosti z ni vyvěrající. Rodiče, pedagogové, ČSM a nakonec i soudy a nápravné ústavy se budou musit i nadále jejich výchově věnovat. Začnu dopisem Ivana Vyskočila, kterému se nelíbí to, co nám:

„Pokládám za jistou chybu, že byly tak náhle zveřejněny právě jen ,monstre‘ procesy, tedy případy hodně složité a svým způsobem výjimečné, z nichž odvodit jednorázové naučení je velmi obtížné; i to, jak byli popularisováni oni ,vyšehradští jezdci‘. Domnívám se, že šlo spíš o extrémní případy než o typické a že u nich převládala hlavně sensačnost, která pro mnohé byla svádějící, jednostranná. Myslím, že jsou u soudu mládeže případy daleko méně sensační a právě svou ,jednoduchostí‘ v tomto smyslu průkaznější, typičtější a poučnější.“

Vlastním otcem rozruchu s „vyšehradskými jezdci“ byl náš rozhlas. jehož reportéři se postarali o sensaci tak říkajíc prvního řádu. Přiklad zrovna vzorný, jak se to dělat nemá, poučení, které si jisté i rozhlas vzal k srdci.

Zde platí, co už bylo řečeno o „methodách“ boje proti páskovství. Viděli jsme to i při procesu s holešovickou skupinou. Nebylo rozhlasových mikrofonů ani sensacechtivého obecenstva a podle toho se chovali i obžalovaní „hrdinové“. Byli schlíplí, skromní a při čteni rozsudku pokorné skleslí. Rušitelé našeho pořádku musí vědět, že nenaleznou nikde sympatie a že jejich činy nejsou hrdinské, slavné, nýbrž trestuhodné.

Čtenář klade dále otázky, které i nás zají mají: málokoho dnes napadne, co asi dělají oni odsouzení „jezdci a mstitelé“, jak, v čem a jestli jsou převychováváni; to znamená, počítáme-li a nimi do budoucna. V mnohých je i pocit a jisté uspokojení, že je „zlikvidovali“, že si to s nimi vyřídili... Kdo je zlikvidoval a kdo si to s nimi vyřídil? A je to vůbec vyřízeno? Jde s nimi náš zájem ještě za proces, ještě do převýchovny? Měli jsme na nich zájem jako na lidech nebo jen jako na divadle, na detektivce, či někteří se cítí méně ohroženi a zvláštně pobaveni? Zeptáme se, co je a takovými provinilci?

Čtenář Vyskočil, který si vybral za povoláni výchovu delikventní mládeže, tu dal otázku, která jisté jde nám všem ze srdce. On sám si zvolil pěkné povoláni. Ne sice lehké, ale ve svých výsledcích dnes krásné. V naši diskusi se vynořilo mnoho dalších problémů přímo souvisících s výchovou mládeže.

Diskutoval jsem o všech těchto otázkách s mnoha čtenáři ústně i písemně, slyšel jsem souhlas i námitky. Anonymové všechno sváděli na režim a jedna maminka, vyslovujíc své reakční názory, vydávala je „takticky“ za názory svých dětí Vyhubovali mi i milovníci jazzu a amerického způsobu života, lomily nade mnou rukama duše úzkostlivé v obavách, že by našich zveřejněných starosti a mravné narušenou mládeži mohli zneužit nepřátelé. Ale to už patři k věci.

Jeden povolaný činitel v zásadě se mnou souhlasil, ale s moudrostí funkcionáře, jemuž bývá vždy všechno jasné, pravil: „Neřekl jsi nám nic nového!“

Pravda svatá! Napsal jsem pouze o tom. co pálí naši veřejnost a o čem už dávno zpívají vrabci na střechách naší domoviny, ale o čem nepíše – náš tisk. Články, zabývající se těmito problémy postrádáme zejména v Mladé frontě. Je škoda, že se otázkami výchovy mládeže pozorněji a šíře nezabýval II. sjezd ČSM. Nemáme přece důvodů skrývat tyto starosti. Po každé válce objevuje se jako jeden z jejich následků i zločinnost mládeže. Nebudu srovnávat procenta zločinnosti mládeže u nás se stavem v kapitalistických zemích, kde je situace mnohem složitější a horší a kde tento problém nemohou úspěšně řešit.

Psali jsme o procesu a holešovickou skupinou ne proto, abychom vzbudili sensaci. Chtěli jsme upozornit na nebezpečí, hrozící mládeži a vyburcovat všechny, kdož mají vliv na její výchovu. Čtenáři upozornili na mnoho cest, vedoucích ke zločinnosti mládeže a zajímalo je také, jak mravním pokleskům mládeže čelíme. Není pochyb, že se i s timto problémem vyrovnáme, ale bylo by nesprávné o věci mlčet, protože jde „jen“ o několik tisíc mladých lidi.

Ukázky z dobových textů

Zájem veřejnosti o soudné trestané mladé a mladistvé provinilce jde i za soudní proces. To potvrdily dopisy čtenářů a nejlépe tento zájem vyjádřil čtenář Vyskočil, jehož dopis jsem citoval.

Co je s odsouzenými provinilci? Isolujeme je v trestnících, „konzervujeme“ je? Počítáme s nimi v dalším životě? ...Ano, počítáme a nimi a velmi nám na nich záleží.

Mladiství z holešovické skupiny odpykávají si svou vinu v ústavu pro mladistvé v Zámrsku. Tento ústav spravuje ministerstvo vnitra a jsou v něm převychováváni chlapci a děvčata. Navštívil jsem ústav a budu o něm ještě psát. Zatím řeknu, že jsem se odtamtud vrátil nadšen a že návštěvu budu několikrát opakovat.

Je to polepšovna? Je, ale ne v tom starém slova smyslu, poněvadž zde mladé lidi vskutku polepšují. Bez křiku, bez nadávek bez biti a bez hladu. Klacek tu není symbolem převýchovy. Jako tomu bývalo v Opatovicích, v Králíkách, v Kostomlatech a jinde za první republiky. V Zámrsku je kázeň, pořádek a disciplina jako na vojně. Po chovanci se tu mnoho žádá ve všech směrech, ale za to se mu i hodné dává. Makarenko tu má dobré následovníky, neboť vracejí životu řádné občany.

Výsledky tohoto ústavu jsou takové, že je chci zpracovat v příbězích několika bývalých chovanek a chovanců. Jsou mezi nimi: student vysoké báňské školy, důstojník, zástupce ředitele STS atd. Chlapec, o němž jsem se ve svém prvním článku zmiňoval – ten, jemuž rodiče psali, jak si jej hrdé povedou – má nyní možnost dát rodičům k tomu příčinu. V Zámrsku jej povedou velmi obezřetné na cestu života. Nesleví mu nic z jeho povinnosti a také mu neupřou nic z jeho práv. A v těch právech jsou též nejrůznější výhody, včetně několikadenních dovolených. Hovořil jsem tam s oním chlapcem a jsem přesvědčen, že bude patřit mezi chovance, kteří po propuštění ústavu si pilně dopisují se svými někdejšími vychovateli a navštěvují ústav jako místo jim kdysi milé.

Ne, tady nemůže být řeči o likvidaci člověka. V našem společenském zřízení není vypalován doživotní cejch zločince nikomu, kdo své špatné skutky odčinil a žije spořádaným občanským životem. Nelámeme hůl nad nikým a zvlášť ne nad mladým člověkem, dopustivším se poklesku v letech rozumu někdy tolik vzdálených. Náš zájem nekončí soudním procesem. Neboť po něm začíná veliká a těžká bitva o člověka, o každého jednotlivého člověka.

Přiznám se, že mi bylo úzko. když jsem pročítal soudní spisy některých chovanců, proti nimž byli oni vyšehradští jezdci i holešovičtí přepadávači lidí hotovými neviňátky. A když mi soudruzi předložili doklady o jejich nynějším životě, přešla má úzkost v radost Zvedli jsme člověka z bláta a postavili na cestu: – Jdi a žij! Čestně a šťastné!...

O tohle všechno šlo v naši diskusi. O štěstí každého našeho člověka, o jeho budoucnost. Naši čtenáři nám dali mnoho dobrých podnětů a za to jim děkujeme. Víc lidi vždycky víc ví a více zmůže. A diskuse o problémech výchovy mládeže měla a ještě bude mít dobré výsledky.

Tento automatizovaný digitální převod dobového textu slouží pro čistě badatelské a vzdělávací potřeby ve smyslu § 31 autorského zákona č. 121/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Digitalizovaný převod může oproti dobového tištěnému originálu obsahovat drobné odchylky, způsobené různými vlivy během elektronického převodu.

Účelem dobových reprodukcí je přiblížit mladším generacím (nebo také připomenout generacím pamětníků) vývoj veřejných společenských a politických nálad i trendů, jak je odráží dobový tisk. Vedle výrazně ideologických článků poskytuje zajímavé dobové reflexe satirický týdeník Dikobraz.

Výborné dobové vzpomínky

A jaká byla společenská atmosféra ve skutečnosti? Kdo byli oni Vyšehradští jezdci? A kdo byli ti legendární „páskové“? Přečtěte si Jaboudovy knižní vzpomínky na jeho páskovské mládí v padesátých letech, které prožíval v Praze.

Jaboudova kniha o mládí v Praze 50 let 20. století

Jaboudovu memoárovou knižní prvotinu se se zájmem přečtou laičtí čtenáři i historikové. Je napsána svěžím, vtipným a zároveň pravdivým způsobem. Díky pečlivé redakční kontrole se jedná o jedinečný historický materiál.

Velkou předností knihy je samozřejmě fakt, že jednotlivé kapitoly knihy tvoří autentické vzpomínky na všední život v Praze v letech 1944 až 1958. Autor otevřeně vzpomíná na svého svérázného otce, bez příkras popisuje nejrůznější klukovské zážitky. S pomocí čtivého textu rychle a příjemně porozumíte některým všedním historickým souvislostem z období lidově demokratického Československa.

Více o knize Trafouš, páskové, Vyšehradští jezdci a jiné vzpomínky.